Všeho příliš škodí a tak nastal čas vyměnit rodinnou sváteční pohodu za tu naší pohodu, pohodu fotografickou.

Na rychle zorganizovaný a pravděpodobně poslední fotovýlet v letošním roce se časně ráno o sváteční prosincové neděli sešla čtveřice Klofáků. Standardní dvojici doplnil Kom a do té doby pro nás neznámý virtuální hrobský člen Jarda Panoch.

Brzké vstávání se vyplatilo neboť zvolený dopravní prostředek velmi pomalu funěl do kopce směr Dlouhá louka obtěžkán těly stále ještě vonícími bramborovým salátem, chlebíčky a vánočním cukrovím. Smrad ze spojky dával tušit, že jsme svátky prožili v hojnosti.

Ještě potemnělá Dlouhá louka nás přivítala chladným počasím, což ostatně v prosinci bývá normální. Následoval krátký přesun na vysílač.

Pohled z vysílače nesliboval zrovna extrovní záběry, údolí se celé topilo ve smogu a oblačnost na horizontu skrývala vycházející slunce. I přes relativní nepřízeň počasí se podařilo ukořistit pár zajímavých záběrů.

Byl mráz. Obdivně jsem pozoroval místopředsedu jak hopsá v teniskách a lehké bundičce. Jediným viditelným znakem, že na něj také působí chlad, byla zkondenzovaná kapička u nosu a tváře v RGB odstínu 186:99:108. Jégráky, palčáky a kulich byly fajn, ale klamavá reklama a koupě extra teplých technických ponožek zapříčinily omrzliny prvního stupně mého pravého palce.

Byl jsem rád, že ostatní účastníci jsou dostatečně zkušení, oblékli se a zásobili různými teplými nápoji a nezkoušeli podobné voloviny, jako je olizování železné konstrukce vysílače.

Po necelých dvou hodinách jsme zkřehlými prsty sbalili fototechniku, pod vysílačem posbírali popadané věci a odcházeli nazpět k vozidlům.

„Nad hrad“: zaznělo rozhodnutí a mnozí zaplesali, neboť oblačnost slibovala možnost trumfnout bájný místopředsedův „Boží koráb“. Po silnici vedoucí na Dušanovu vyhlídku jsme se snažili využít hozenou rukavici a pokořit nastavenou kvalitativní laťku. V mlze se topící klášter nabízel krásné spektakulární pohledy. Se smutkem však musím konstatovat, že na ono vrcholné dílo jsem nedosáhl a výhra za fotografii roku tudíž nebude patřit mě. Držím kolegům palce, aby alespoň jim se podařilo srazit místopředsedův hřebínek.

Několika pokusy jsem se pokusil zvrátit Komovo tvrzení o jeho nefotogeničnosti, bohužel se ani toto asi nezadařilo.

Údolí Vlčí důl ukončilo druhou část cesty. Rampouchy a ledová poskakující voda byly dostatečným důvodem vybalit stativy a zaměstnat snímače našich fotoaparátů.

Jen Kom byl nucen nás opustit, neboť jeho tělo spotřebovalo sváteční přebytky a vidina dobrého domácího oběda přeťala jeho touhy pořídit kvalitní fotografie. Marně se nás snažil ubezpečit, že jeho návštěva má sociální charakter, všem nám bylo jasné, že na vině je žrádlo. Jeho vyčerpání bylo natolik vážné, že si musel zajistit odvoz z nedalekého rozcestí.

Naše teď již tříčlenná výprava cestou zpět zabředala do obvyklých témat a než jsme se nadáli byli jsme uvnitř vozů a mířili do restaurace s dobrým poměrem cena / výkon – Stropník.

U dobrého oběda jsme domluvili poslední část cesty. Vzhledem k neprůstřelné mlze v údolí byla volba jasná – opět kopečky. Zcestovalý Jarda nám dal dobrý tip a vydali jsme se k rybníčkům, které se nacházejí za lyžařským areálem na Klínech směrem k Flájské přehradě. Osud nás dovedl k přírodní rezervaci Černý rybník. Světlo, led a voda tvořili nádherné scenérie, které byly tou pomyslnou třešničkou na tom celodenním dortu.

Poslední zastávka na Flájské přehradě byla letmá, jelikož jsme neunesli absenci kresebného světla. Na tomto místě jsme se tedy s Jardou rozloučili a vydali se s místopředsedou na cestu domů.

A zde najdete všechny reportážní fotografie dokreslující atmosféru vydařeného výletu.