Posledních čtrnáct ač mrazivých, ale slunných dní, týdny fotografické střídmosti a neustálé výzvy páně Miroslava konečně zasely semínko, které vzklíčilo, a my se o sobotní dopoledne měli vydat směrem do Česko-saského Švýcarska. Organizace typu „za deset minut vyrážíme“ se neujala a hozené rukavice se chytl jen místopředseda, jakožto třetí člen osádky. Honzu jsem chytl (jak už jsem si zvykl, až jsem polkl) ve sprchovém koutě (Telefonem. A když někoho chcete chytnout, je dobré ho zahnat do kouta ;-). Bohužel si nebyl jistý aktuální domácí situací a tak jsem z jeho koktání vyrozuměl, že se do věci musím vložit a požádal ho, aby mi dal k uchu Kačenku (člověk z masa a kůže s velkým K, nikoli Honzova osobní pískací hračka). Nechtěla mě k uchu, že prý má mokré vlasy a Honza mi nabídl, že mám dorazit osobně. Do sprcháče!? To ne! Červenal bych se a koktal. Tak jsem ho raději požádal, aby překládal, a společnými silami jsme neoblomnou Kačenku oblomili. Lenka takticky usoudila, že naštvat 8 lidí je horší než 3, a tak k její pozdější velké lítosti i radosti (jak se dočtete později (takže neodcházejte (ani na chvíli))) s námi nejela. Jarda volal s křížkem po funuse a díky nevraživosti Křinického údolí vůči signálům mobilních operátorů jsem si s ním ani nepopovídal.

Den první

Moje pracovní nasazení mi opět nedovolilo opustit zaměstnání dříve než ve čtyři hodiny, a tak jsem byl nucen přivítání hodit na místopředsednickou hlavu. Kdybych to byl býval věděl, že se z toho Jenda vyvlíkne, byl bych mu býval přidělil jiný ze závažných úkolů. Ale jediný, kdo dorazil dříve, byl pan doktor Chocholoušek, který v místní cukrárně stihl vypít svých 9 kafí, na dFklubu odradit několik účastníků Clony nemístnými poznámkami o počasí a počechrat si ego na úkor několika nešťastných žen, které poznal za svého krátkého pobytu v Teplickém okrese a které ten den pozval na kávu, aby se „trochu připomněl“.

Stejně jako dva předchozí ročníky bylo místo srazu u kempu před restaurací Horal. Skalní účastníci již věděli za kým jít, kde se ubytovat, na koho se odkázat a že jsem děsný pedant na dochvilnost. V pět hodin byli všichni, mimo mě, nastoupeni ve dvojicích. Dorazil jsem s velkým zpožděním asi dvou minut a při cestě potkal dva nováčky (ostřílení fotografičtí harcovníci Milan a Aleš), kterým jsem tuto nedochvilnost velkoryse odpustil neb prozatím nevěděli s kým mají tu čest. Jelikož jsem empatický a všímavý nemohl jsem přehlédnout mírně vyděšené pohledy účastníků. Uklidnil jsem je jedinou větou: “Já vám to říkal, ale nebojte, všichni ti motorkáři jsou velmi hodní, spořádaní a nekonfliktní občané a rozhodně budou dodržovat noční klid.“  V kempu byl totiž totální nátřesk vzhledem k současně probíhajícímu zahájení motorkářské sezóny.